Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když je vám osmačtyřicet, už je to poznat. Klouby ani pružnost už nejsou, co bývaly, sem tam to někde zavrzá a někdy dokonce tak, že se musíte nechat opravit a nařídit si delší rekonvalescenci. Ale pořád ještě nepatříte do starého železa a sem tam to dokážete nandat i o dvacet let mladším junákům.
ACCEPT, heavymetalové legendy, kteří se v letošním roce dožívají stejného věku, na tom nejsou jinak. Taky už to chvíli trvá, než se rozcvičí, na délku pauz nejsou rozhodně nároční a přesto to sem tam dokáží nandat i kapelám, jejichž členové v dobách největší solingenské slávy ještě dokonce nebyli ani na světě. Jinými slovy je s nimi třeba i nadále počítat, i když se jim zrovna nejnovější přírůstek do diskografie úplně nevyvede.
To je nicméně myšleno obecně, byť, přiznávám, jsem z prvních poslechů sedmnáctého řadového alba „Humanoid“ nebyl ani zdaleka tak nadšený jako z jeho dvou předchůdců „The Rise Of Chaos“ (2017) a „Too Mean To Die“ (2021). Ale čas plynul a můj názor na tohle album se stával smířlivějším, přesně tak, jak z něj začaly vyčuhovat skladby, které kapelu představují i v roce 2024 ve velmi solidní kondici. Ne, že by tedy nahrávka jako celek měla mířit až k metám oceněníhodných nejvyšším, to asi ne, ale pomyslíme-li na to, že jde už o tak pozdní album ještě daleko déle činné kapely, zdá se být všechno v pohodové normě.
Protože ano, v tak dlouhém čase se prostě nevyhnete kolísání formy, to tu zkrátka v probíraných souvislostech musí znovu zaznít, a platí to samozřejmě i pro nejkvalitnějším těžkým kovem vykované ACCEPT. Ti tak na novém albu vykazují jak známky své vysoké stylové ušlechtilosti (jednoznačně největší tutovka „Nobody Gets Out Alive“ s totálně řemeslným refrénem, titulní „Humanoid“, řezající „Frankenstein“, vzletná „Mind Games“, krásně hardrockově šlapající „Man Up“ a stejně povedená balada „Ravages Of Time“, v tom nejlepším navazující na skladbu „The Best Is Yet To Come“ ze vzpomínaného minulého alba), tak také rutiny, která dokáže být tak mizerná, že už skoro ani není poznat, že jde stále ještě o rutinu. Zde lze nejspíš za všechny jmenovat „Unbreakable“ a „Straight Up Jack“, které jsou tak zoufale nepůvodní, až vás to doslova vezme za uši pořádnou dubovou fošnou.
A ještě jedna věc je na „Humanoid“ sympatická, abych nezapomněl. Jsou zde stále přítomny i ony tak krásně typicky znějící sbory, co dokáží velmi přesvědčivě nahánět husí kůži, a jsou stále tak svěží, jak si je všichni pamatujeme ze zlaté éry kapely, přestože v ní zůstalo už jen jedno jediné hrdlo, které jim původně vtisklo jejich tolik charakteristický ráz. Samozřejmě je tím míněn boss Hoffmann, bez něhož by už dnes ACCEPT asi nebyli. A tenhle „acceptovský spirit“, který je tím pádem celým albem protkán, mu i v těch nejtěžších chvílích dodává na přesvědčivosti, takže nakonec, jak už jsem zmínil, jako celek obstojí.
A tak to prostě je. Je jim osmačtyřicet, občas zaškobrtnou, občas je u nich forma přednější obsahu, ale do starého železa ještě zdaleka nepatří a tu více a tu méně nám to stále ještě umí předvést.
1. Diving Into Sin
2. Humanoid
3. Frankenstein
4. Man Up
5. The Reckoning
6. Nobody Gets Out Alive
7. Ravages Of Time
8. Unbreakable
9. Mind Games
10. Straight Up Jack
11. Southside Of Hell
17 studiové album ACCEPT je, jak to jen nejlépe vystihnout... prostě řídké. Invence pomálu, zapamatovatelných refrénů jakbysmet a to už vůbec nemluvím o nějakých opravdu husí kůži nahánějících okamžicích. Ale to se holt u kapel, co jim táhne na 50, stává.
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.